NÁŠ PŘÍBĚH

Jmenuji se Eliška. Když jsem ve svých 17 letech začala chodit s o dva roky starším Petrem, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, co všechno nás čeká, jak moc nás to poznamená, jaké boje budeme muset vybojovat a jak nás to všechno nakonec spojí…

Oba jsme sportovní nadšenci, milujeme výlety, přírodu, na horách jsme si dali první pusu, na vodě spolu začali chodit a v jeskyni mě Petr požádal o ruku. Oba jsme cítili, že náš vztah je jiný než ty předchozí, měli jsme podobné plány, společné zájmy a koníčky. A oba jsme si přáli velkou rodinu.

Studovali jsme vysokou, přes léto brigádničili v zahraničí a o volných víkendech začali pomalu opravovat domeček po babičce. Studentské povinnosti vystřídaly ty pracovní a dalo by se říci, že se nám dařilo. Měli jsme hezkou svatbu, měli jsme kde bydlet, měli jsme dobrou práci a bezva kamarády, se kterými jsme scestovali kus světa.

Když mi pak jednoho dne Petr po cestě z lékárny řekl: "Eliško, a co kdyby tohle byly poslední prášky, které sis vyzvedla?" myslela jsem si, že se zbláznil. Ano, přišlo mi to šílené, copak jsem ale děti – hodně dětí – vždycky nechtěla? Prášky jsem ani nedobrala a začala se těšit na roli nastávající maminky. Neříká se přeci, že největší šance otěhotnět je hned po vysazení antikoncepce?

Nám to ale nevyšlo… Menstruace se pravidelně dostavovala měsíc co měsíc. Ale co, nepovedlo se tento, třeba se povede příští, utěšovala jsem se. A utěšovala jsem se dlouho, celý rok a půl, než jsem se se svou marnou snahou otěhotnět svěřila svému gynekologovi.

Byl na mě hodný, vyslechl mě, řekl, že nemáme kam spěchat a doporučil mi, abych si měřila bazální teplotu, a dál jsme to zkoušeli. To pokračovalo dalšího tři čtvrtě roku, než jsem řekla a dost – je mi bezmála třicet, poslední tři roky neděláme nic jiného, než plánujeme sex podle plodných a neplodných dní, a kdyby jenom sex, celý náš život! Odříkáme setkání s přáteli, rušíme přísliby, měníme plány a …

Zašla jsem za svým lékařem a trvala na tom, že se už musí něco dít… Navrhl nám inseminaci, kterou jsme při mé další ovulaci zrealizovali. Byl to dlouhý měsíc čekání a odměna? Nebyla. Nechala jsem si napsat žádanku ke specialistovi do nemocnice a kolotoč se roztočil.

Následovala vyšetření, zahájení hormonální léčby, dvě neúspěšné inseminace, načež mi lékař doporučil laparoskopické vyšetření. V tu chvíli mě polilo horko a orosilo se mi čelo. Laparoskopie? Operace? NARKÓZA??? A je to tady. Má noční můra, ztělesnění zlého snu. Co když se neprobudím? Nebojím se myší, pavouků ani výšek, nevadí mi uzavřené a stísněné prostory, nebojím se lidí, bojím se NARKÓZY. Ale udělám to, pro naše dítě to přeci udělám. Po 14 dnech stresu a bezesných nocí to bylo za mnou. Na břiše tři malé červené čárky a 3 stehy. Nic se neprokázalo. Byla jsem v pořádku. Další den šel Petr na vyšetření spermatu a byl z toho nervózní. Uklidňoval jsem ho, že to určitě zvládne, já to taky zvládla.

Zvládl to. Byl v pohodě. Ale jen do té doby než se dozvěděl výsledky. Najednou jsme věděli, proč naše snažení nebylo korunováno úspěchem. Výsledek vyšetření byl málo spermií a snížená pohyblivost.

Petr se zhroutil. Byl to útok na jeho mužství. Celou tu dobu nás ani nenapadlo, že problém by mohl být jinde než u mě. Všechna ta vyšetření, operace, to všechno jsem nemusela podstupovat. Strašně si to vyčítal, strašně ho to bolelo, strašně se zlobil. Jeho strach a zlost se ale obrátily proti nám. Zlobil se na celý svět, na sebe, nevěděl jak se s tím vypořádat. Nechtěl, abych ho opustila, ale nechtěl ani být se mnou a dál mi "kazit" život. Byly to předlouhé dva měsíce, po které jsem nevěděla, jestli ještě někdy budu říkat MY DVA.

Po dvou měsících se vzchopil, začali jsme mluvit, ne jen na sebe, ale i spolu. O nás, o budoucnosti, o možnostech, o tom, jak dál. Byly dvě možnosti – jednou byla adopce, druhou IVF. Adopci jsme zavrhli. Věděla jsem, že bych nedokázala být mámou na plný úvazek "cizímu" dítěti, když je ještě nějaká šance, že bych mohla mít "své vlastní".

Říkali jsme si, že teď, když už známe příčinu, to přeci musí vyjít. Vždyť dnešní medicína dokáže zázraky. A tak začala další etapa našeho života. Začali jsme žít dle rozpisu. Co si kdy vzít, co si kdy píchnout, kde v kolik hodin být… Po první stimulaci mi odebrali 15 vajíček a třetí den mi transferovali 3 krásná embrya. Nedostavila se úleva, pocit štěstí. Byla jsem zmatená, říkala jsem si, že nevím, jestli jsem připravená na to mít trojčata. Dítě jsem chtěla, strašně moc jsem ho chtěla, ale tři děti najednou? Zvládnu to? Byl to dlouhý den a dlouhá noc plná přemýšlení. Ale co, nebudu jediná.

Týden utekl jako nic, já se smířila i s trojčaty a dokonce se začala těšit. Když jsme s Petrem uviděli dvě čárky na těhotenském testu, měli jsme oba slzy v očích. Dlouho jsme se ale neradovali, vyšetření o pár dní později těhotenství nepotvrdilo. Tentokrát jsme neměli jen slzy v očích, ale i na tvářích.

Nevzdáme to !
Při druhém cyklu mi transferovali dvě embrya a 3 nám zmrazili. Tentokrát jsem měla jen jednu čárku, takže pro mě nebylo žádným překvapením, když mi po vyšetření oznámili, že těhotná nejsem.

Ale měli jsme ještě pořád tři zmražená embrya, takže jsme naplánovali při dalším cyklu KET. Na transfer jsme přišli s pocitem, že tentokrát to už musí vyjít, ale po pár minutách jsme vyšli z ordinace s pocitem absolutního zoufalství, beznaděje, hořkosti a vzteku. Ani jedno z embryí nepřežilo rozmražení…

Náš život došel zlomu. Byli jsme sraženi na kolena. Nevěděli jsme co dál. Nevěděli jsme, jestli máme spolu zůstat nebo začít znovu, jinde. Celý náš pestrý a bohatý život se během pár let smrskl na snahu otěhotnět. Přišli jsme o kamarády, o koníčky, přišli jsme sami o sebe. Měli jsme pocit, že jsme cizinci, které spojuje jen jedno – slib, že spolu budeme mít dítě stůj co stůj.

Štvali mě lidi okolo, jejich hloupé vtípky a zaručené rady jak otěhotnět. Rádoby vtipné poznámky mých kamarádů, že oni by věděli jak na "to" mě přiváděly k nepříčetnosti. Viděla jsem na očích Petrových obdivovatelek, že ony by mu jistě dítě povily raz dva. Slyšela jsem trávu růst a nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Litovala jsem nás, litovala jsem sebe. Ztratila jsem smysl, ztratila jsem cíl, najednou jsem nevěděla jak se svým životem naložit dál.

Tentokrát nás zachránil Petr. Sebral mě a na týden odvezl do hor na odlehlou chatu našeho kamaráda. Celý týden jsme nedělali nic jiného, než mluvili. A naslouchali. Řekli jsme si toho víc než za posledních několik let našeho života. Závěr byl – i když nemůžeme mít děti, máme se rádi a zůstaneme spolu. Vrátili jsme se domů. Abychom alespoň trochu zalepili díru v srdci, pořídili jsme si štěně. Z malé chlupaté kuličky vyrostla hezká briardí slečna Máša a my zase začali žít, cestovat, vnímat to vše okolo, co nám poslední roky protékalo mezi prsty.

Jeden květnový podvečer se nám život ale obrátil naruby. Mášu venku na procházce srazilo auto. Když jsem ji celou krvavou odvezla na veterinu, bylo to všechno zpátky. Stres, strach, zoufalství a pocit, že každý kousíček štěstí je vykoupen nesmírnou ztrátou a bolestí. Když byla na sále, sesypala jsem se. Mezi vzlyky ze mě vypadl celý náš příběh, důvod, proč o Mášu nemůžeme přijít, je to přece skoro naše dítě…

A tehdy se život otočil a nabídl nám svou lepší stránku. Sestřička na veterině byla velmi milá paní, která mi neposkytla jen hromadu kapesníků, ale taky sílu příběhu její sestry, která se snažila otěhotnět dlouhých deset let, a nakonec se jí po těch dlouhých letech narodil syn z dárcovských vajíček.

Máša to zvládla, začala se uzdravovat a já získala v sestřičce zdroj útěchy, naděje a informací. Začala jsem trávit volné chvíle pročítáním internetových stránek týkajících se neplodnosti a postupně přicházela na to, že když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco v jednom centru aby se bál člověk otevřít pusu, v druhém se stával partnerem a jeho dotazy byly srozumitelně zodpovězeny. Začala jsem se ptát a zjistila jsem, že i v mém případě šlo již od začátku postupovat i jiným způsobem. Kratším a méně bolestivým. Začala jsem s Petrem zase mluvit o dítěti. Ukázala jsem mu, co jsem všechno zjistila, za těch pár měsíců jsem se dozvěděla tolik nových a užitečných informací jako za celé roky IVF procesů ne. Podařilo se mi ho přesvědčit, abychom do jednoho z nich spolu zašli na schůzku. IVF centrum, které jsem vybrala, jsme sice měli z ruky, ale už jsme přišli o víc, než o peníze za benzín do Brna. Víc jsme mohli získat, než ztratit. Byl to můj poslední pokus, poslední IVF, které pojišťovna proplácela.

Bylo to správné rozhodnutí. Vyšetření jsme absolvovali víc než kdysi a hlavně oba dva. Špatný spermiogram, jako kámen úrazu v našem marném snažení, byl potvrzen. Začali jsme zvažovat dárce. Dle slov pana doktora sice šance na oplodnění Petrovými spermiemi byla, ale báli jsme se riskovat. Rozhodli jsme se, že na dvě třetiny odebraných vajíček použijeme spermie mého manžela, na zbylou třetinu spermie dárce.

Vajíčka bych mohla rozdávat. S jednadvaceti vajíčky jsme měli hned o trochu větší šanci. Nervózní jsem ale byla, pekelně nervózní. Prodlouženou kultivaci nedělají všechna centra, byť rapidně zvyšuje šanci na otěhotnění, ptám se proč? Nám se to proselektovalo hezky.

Do pátého dne dorostly tři pěkné blastocysty z Petrových spermií, dvě ze spermií od dárce. Přišel den D, a transferovali mi jednoho z "našich" tří drobečků. Čas se vlekl, doba, která mě dělila od těhotenského testu, mi přišla nekonečná. Nekonečný byl i můj smutek. NIC, prostě nic. Měla jsem chuť se na vše vykašlat, skončit s tím, napadaly mě jen samé chmurné myšlenky. Petr mě podržel. A taky doktor a embryoložka mě podrželi. Všichni byli strašně hodní a snažili se mi vysvětlit, že máme ještě čtyři zamražená krásná embrya, to by bylo, aby to nevyšlo. Po naší předchozí zkušenosti, kdy se nám všechny po rozmražení rozpadla, jsem tomu nevěřila, ale bylo mi to už jedno. Bála jsem se něco si přát. Další měsíc jsem šla na KET. Nedělala jsem si test, nechtěla jsem to vědět. Když jsem si volala na výsledky a sestřička mi řekla, že mi gratuluje, myslela jsem si, že si dělá legraci. Nedělala. Malý Péťa se narodil o 34 týdnů později. Nebudu vás napínat, už jsem přeci psala, že nám život ukázal tu lepší tvář. O dva roky později se narodila Markétka. Jsme šťastni, máme to, v co jsme už nedoufali. Změnili jsme hodnoty, postoje. Změnili jsme ale hlavně pohled na svět. Došlo nám, že se musíme víc snažit, víc pátrat, že se neoplatí spolehnout se na první radu člověka, kterého váš osud možná ani nezajímá.

Během naší cesty jsem si ověřila, že ne všichni gynekologové vědí, o čem mluví. Že ne všichni mají odpovídající znalosti související s neplodností a jejím řešením. Že je jich spousta, co se nezajímá o novinky, že naše země má snad nejvíce IVF center na počet obyvatel a že je mezi nimi obrovský rozdíl. Že za stejné peníze nemusíte mít stejný výsledek a stejnou šanci. Že nezáleží na tom, jestli je centrum soukromé, státní, malé, velké, honosné, obyčejné. Záleží na tom, jak tam pracují, jestli ví, co dělají a jaké mají výsledky. Jestli to, co nabídnou, je opravdu to nejlepší, co můžete v dané chvíli získat.

A proto vznikly naše stránky. Diskutujte, svěřujte se, porovnávejte, ptejte se… Nikdo to s vámi nemyslí líp než vy sami. Snažte se, jde přeci o vaše dítě, hledejte, pátrejte, nenechte se odbýt.