Naděje umírá poslední

Chtěla bych se s vámi podělit o náši cestu k vymodlenému miminku. Když jsme se začali s manželem snažit o miminko a pořád nic, můj gynekolog poslal manžela na spermiogram. Ten bohužel zjistil, že manžel má nefunkční spermie. Odeslal nás do centra asist. reprodukce. Asi jako každý jsme jim bezmezně věřili a dělali vše co po nás chtěli. Zjistili i u mě, že mám nefunkční vaječníky a nedozrávají mi vajíčka. Pan doktor nám doslava řekl, že mi dva spolu mít nikdy dítě normální cestou nikdy nebudeme. Zhroutil se mi svět. Po čase jsme podstoupili umělé oplodnění, s tím, že jsme si zaplatili věškeré nadstandartní služby, jak nám bylo sděleno bez nich by to nešlo.
Pokus byl neúspěšný.
V této době mi kolegyně v práci poradila lékaře, který se zabývá akupunkturou a homeopatií. Moc jsme tomu s maželem nevěřili, I když cesta k tomuto lékaři byla celkem daleko 160 km. Jezili jsme každý měsíc. Pan dotkor nám nalil opět energii do žil, s tím že to určitě vyjde. A taky po půl roce vyšlo. I když jen na chvíli. Čekali jsme dvojčátka, která se přestala v desátém týdnu vyvíjet. Už jsme myslela, že toho snad ani víc nezvládnu, byla jsme psychicky úplně na dně. Začali jsme dále navštěvovat pana doktrora, Který nám vlastně pomohl, i když jen na chvíli. A po dalším půl roce se opět podařilo. Byla jsme těhotná, tentokrát vše dopadlo tak jak má a císařským řezem jsem v termínu porodila zravého chlapečka Šimonka. Malého jsem držela pořád v náručí a nechtěla tomu uvěřit, že se i na nás konečně usmálo štěstí.
Když bylo malému asi 18 měsíců rozhodli jsme se s manželem, že se pokusíme o druhý poklad, s tím, že to určitě taky bude chvíli trvat. Opět návštěva u lékaře, který nám pomohl již jednou. Po druhé návštěvě jsem, ale zjistila, že jsme ho ani nepotřebovali a já jsem opět těhotná, nyní v 15 tt. Doufám, že i tentokrát to dopadne dobře.
Určitě v tom hraje svoji roli i psychika nás obou, nečekali jsme, že to půjde tak rychle a nechali jsme všemu volný průchod. Soustředili jsme spíš na našeho syna a nebrali jsme vážně snažení se o miminko. Žádné měření teploty, žádné léky nic . A  příjemně nás zaskočilo, to že jsme otěhotněla už za dva měsíce.
Chci tímto všem vzkázat, že naděje doopravdy umírá až poslední. A v dnešní uspěchané době, kdy už bylinkám moc lidí nevěřilo, se ukazuje, že se vyplatí na myslet i na ně.
Lucka