Téma: Jak je to s tou nadeji...
Dobrý den
Zabrousil jsem tady náhodou, něco jsem hledal a napadlo mne, že bych taky mohl přihodit svůj příběh. Nebude to nic optimistického, bohužel. Kdo nechcete, nečtěte to.
Krátce naše historie. Vzali jsme se v 27 letech. Dnes je nám kolem čtyřiceti a o dítě jsme se snažili 12 let. Marně. 4x neúspěšné IVF, dvakrát laparoskopie, hormonů, že by tím člověk vypěstoval dva Frankensteiny, několikrát lázně, kdejaká zaručená metoda, každá alternativní léčba, která vás jen napadne. Dvanáct let je dost dlouho na to, aby člověk vyzkoušel absolutně vše, co existuje. Nebudu to zbytečně rozpitvávat, v podstatě jsem na těchto stránkách nenašel nic, co bychom nezkusili. Podotýkám důležitou věc, žádný problém nebyl nalezen ani na straně mé, ani na straně manželky. Jinými slovy, my bychom vás rádi léčili, kdybychom měli co a absolutně nemáme šajn, proč nemáte děti.
Ze začátku jsme byli optimisté. Byli jsme mladí a ono to přece nějak půjde, vždyť nám nic není. To nám vydrželo tak dva roky. A pak stále hůř, stále větší nervozita, stále znovu probouzená a zabíjená naděje, že třeba teď, teď už ano. Mezitím mraky nejrůznějších odborníků: „to je jasné, ta příčina je přesně tohle…, to musíte jen … a pak to hned půjde“. Někteří šli dokonce tak daleko, že nám předepisovali přesný postup, aby to byly nakonec dvojčata a to kluk a holka. Výsledkem byla jen psychika na sračku (oba, já i manželka) a jedna veliká nula.
Nakonec si v našem okolí pořídil děti snad každý, od stočtyřicetikilové ošklivky, kterou nikdy nikdo neviděl s chlapem, přes všechny mé kamarády a známé až po feťačku z vedlejší ulice. Jen my dva, zdraví, nekuřáci, sportovci nic.
Zvykl jsem si na ledacos. Na to, že jsem se o sobě dozvěděl, že jsem asi impotentní, nebo že si děcka nepořizujeme schválně, kvůli penězům, případně že „to“ holt neumíme dělat nebo že je manželka lesba.
Na co si ale nezvyknu nikdy je na poskytování „zasvěcených“ rad „jak na to“ od lidí, kteří si jedenkrát švihli a měli hotovo. Na takové to „nesmíte se na to tak soustředit…“, nebo „to musíte potom držet nohy nahoře“ a tak.
Také jsem poznal, že je na světě dost zlomyslných „dobráků“, kteří vám s velkou chutí vmetou do očí: „jó to ty nemůžeš vědět, to je vidět, že nemáš děcka…“.
Co vím dnes.
Vím, že bez vyjimky všichni takzvaní senzibilové, homeopati, akupunkturisté, kineziologové, kartářky a ostatní verbež jsou parta šarlatánů, která umí velké kulové.
Pochopil jsem, že medicína se tluče v prsa, co všechno zná, ale ve skutečnosti jen umí třísknout palicí do jemného mechanismu a doufá, že se třeba rozeběhne.
Vím, že na problém neplodnosti se nabaluje banda vyžírek, kteří z vás budou tahat peníze, protože moc dobře ví, jak jste zoufalí.
Poslední pokus o IVF se odehrál před rokem (UNICA Brno). Přístup fantastický, osobní, profesionální a my udělali tu strašnou chybu, že jsme opět začali věřit. A ono to i ze začátku dobře vypadalo. Akorát to nakonec „trošku“ zkazil opět negativní těhotenský test. Tehdy jsem pochopil, že je to definitivní, že zázraky se prostě nedějí, že bůh je prostě zlomyslná k…va.
Ano, máte pravdu, naděje umírá poslední. Bohužel někdy je to strašně dlouhé a bolestivé, než konečně chcípne. Pokud jsem vám pokazil náladu, tak promiňte.
Petr Brok